Díky tomu, že Karlovice jsou velmi mladou obcí, byl v nich vývoj vodních staveb velice rychlý. První mlýny nechalo postavit panství, aby tak podpořilo kolonizaci území a zároveň si zajistilo odváděni poddanských dávek. Hospodářský význam pil pochopíme, když si uvědomíme, kolik usedlostí bylo nutné v 18. a 19. století v nově obydlovaných Karlovicích vybudovat. Stavba malých valch (zařízení na zplsťováni sukna) byla zase důsledkem valašského vlivu. Chov ovcí poskytoval vlnu jako levnou surovinu pro doma vyráběné sukno, které mohlo být na jednoduchých valchách zpracováno.
Rozvoj mlýnů začíná po začátku 19. století. Mlynáři postupně vykupují panské mlýny a vznikají také mlýny nové. Ve velkých mlýnech k původnímu "složení" (mlecímu zařízeni) na mouku přibývá "složení kašní", sloužící k mletí pohanky. (Kašní složení je specialitou Valašska, kde se v horských oblastech běžně pěstovala pohanka.) Později začíná výstavba malých mlýnů, často ekonomicky nerentabilních, které si stavili větší sedláci. V Karlovicích nakonec pracovalo 12 mlýnů a tomuto počtu se nevyrovnala žádná valašská obec. Velké mlýny se postupně zdokonalovaly a jejich výroba se stávala více průmyslovou. Drobné mlýny, které zvládaly jen mouku nízké kvality, začaly na konci 19. století zanikat.
Podobným vývojem prošly také pily. Těm se po zřízeni silnic ve 30. letech 19. století otevřel trh se dřevem. Tehdy vzniklo mnoho malých pil. Celkem jich v Karlovicích bylo až 25. Ani v tomto počtu neměly Karlovice na Valašsku konkurenci. (V té době se kromě řeziva vyvážely např. na stožáry do Hamburku až 50 metrů dlouhé tesané kmeny.) Tyto pily "valašky" měly jen jeden pilový list, a tak nebyly schopné konkurovat průmyslové rámové pile Reichových skláren. Reichova firma malé pily také skupovala a často rušila. Na konci 19. století jich zůstalo z 25 jen 6. Zbylé zanikly do půlky 20. století.
Všechny tři valchy v Karlovicích dokázaly zpracovat jen velmi hrubé plátno ("hunu"), které se používalo na houněné kabátce a kalhoty. To dostačovalo obyvatelům jen do poloviny 19. století. Laciné tovární tkaniny způsobily, že valchy zanikly ještě dříve než pily a mlýny.
Udělejme si malou procházku po zaniklých technických stavbách. Někde najdeme alespoň zaniklý náhon, jinde už dnes neuvidíme nic a můžeme si jen představovat.
Autor: Vojtěch Bajer poznámka: Tyto kapitoly vznikly díky dlouholeté práci PhDr. Jiřího Langra, CSc.
Tomkův mlýn, pila a valcha
Pokud byly všechny tři vodní zařízení u sebe, označovaly se také jako "mlýn moučný, pilní a valchovní". Takový soubor dříve stál na začátku údolí Podťaté před dnešní pilou Timber a patřil k bohatému stavení "U Pasečanů" stojícímu opodál (více v kapitole o starých domech). Mlýn postavila a pro rožnovské panství provozovala bohatá rodina Tomků. Díky mlýnu (a také pašování másla z Uher) zbohatli ještě více. Tomkovi měli nakonec takový vliv, že když bez povolení k mlýnu přistavili pilu a valchu, vrchnost je ani nepotrestala. Za doby Tomků ještě přetrvávaly poddanské povinnosti mlynářů. Jednou z nich bylo krmení panských vepřů moučným prachem a druhou speciální tesařské práce pro vrchnost (např. stavby mostů). Mlynáři si totiž opravovali sami veškeré součástky a dokonale ovládali práci se dřevem. Proto se jim říkalo také sekemíci.
Když celý majetek přešel na rod Petřvalských, začali v mlýně pracovat nájemní mlynáři. Jedním z nich byl Jiří Michut, který v mlýně pracoval 10 let. Potom, co mu ve mlýně zemřela manželka a 2 děti, odešel pracovat do "hraběcího" mlýna u skláren. Uvolnil mu tam místo jeho bratr Michal, který koupil malý Šabršulův mlýn v Podťatém. Když se mlýn i s pilou a valchou odtrhly od gruntu U Pasečanů, střídali se majitelé i mlynáři často. Posledním mlynářem Tomkova mlýna byl Josef Solanský, který na konci 40. let minulého století mlel naposledy. Soubor staveb u Tomkova mlýna byl jediným komplexem vodních staveb na Valašsku, který se do 70. let 20. století zachoval bez moderních zásahů. Nedochovala se jen pila. V současnosti v Podťatém uvidíme výrazný náhon směřující k dnes už přestavěné budově bývalého mlýna. Přenesená valcha a kopie mlýna tvoří jádro Mlýnské doliny Valašského muzea v přírodě. Budete-li tedy chtít vidět "Tomkův verk" (jak mu Karlovjané říkali), musíte jet do Rožnova p. R. Tam si můžete prohlédnout, jak se mlelo v Karlovicích před dvěma staletími.
Kalusova - Třetinova pila
Budova pily stojí blízko cesty u autobusové zastávky "Podťaté, pila". Dnešní silnice vede přes původní dvůr pily, ale ještě na začátku 20. století šla cesta podél potoka a obtáčela dvůr, na který se vešlo až 300 m3 kulatiny. Dříve bychom vedle pily viděli malý zděný přístavek, kam se chodíval pilař s pomocníky ohřát. Nejvíc se totiž řezalo v chladných dnech na jaře a na podzim, protože činnost pily byla závislá na množství vody, které tu silně kolísalo. Když bylo dost vody, pracovalo se nepřetržitě. Pilu postavil už v roce 1782 Martin Vičan. Vičanům patřila pila až do konce 19. století, pak ji vlastnila celá řada majitelů. Získala ji mlynářská a pilařská rodina Dorňákova z Leskového, potom Třetinovi, Julius Beck (majitel hotelu Potocký), Reichovy sklárny. V roce 1921 ji zabral stát, který ji později převedl na firmu Foresta. To už na ní jako pilař pracoval Michal Kalus starší, který ji později koupil. V rodině Kalusů zůstala až do vstupu do JZD. Potom se na ní přestalo pracovat. Její kopii si můžete prohlédnout v areálu Mlýnské doliny Valašského muzea v přírodě v Rožnově p. R. Původní mechanizmus přenesený z Kalusový pily tam uvidíte dokonce i při práci.
Mlýn u skláren
"Prostřední panský" mlýn, zvaný také "hraběcí", byl v centru obce. Byl postaven r. 1756. V roce 1826 byla blízko mlýna postavena sklárna Františčina huť. Na konci 19. století zde situace vypadala takto: podél cesty vedl náhon, který se rozdvojoval před Panským domem. Spodní náhon poháněl brusírnu sklárny a horní vedl k mlýnu, pile a "stupárně", kde se mlel křemen pro sklárny. Před mostem stála ještě velká pila patřící sklárnám (později vyhořela). Dnes je v celém prostoru bývalých skláren a mlýna areál Pily MSK, a.s.
Barvičův mlýn, pila a valcha
Blízko rozcestí Soláň kousek od Barvičova kupeckého domu (dnes muzeum) byl postaven první mlýn v Karlovicích, zvaný později "dolní panský". Brzy k němu přibyla i pila a valcha. Náhon z Bečvy vedl ke mlýnu napříč dnešním hřištěm a parkovištěm před koupalištěm, v úrovni školy přecházel cestu. Zpátky do Bečvy se vracel přes křižovatku, kde přes něj vedl mostek. Pila byla za dnešní hasičskou zbrojnicí a mlýn v úrovni muzea. Mlýn i pila patřily také svého času k majetku Barvičova.
Mlýn, pila a valcha u fojtství
Když se dělily Karlovice na Velké a Malé, přišel fojt o polovinu pozemků. V roce 1778 mu "milostivá vrchnost na to zhlédajíce" povolila jako náhradu "mlýn na Bečvě pod fojtstvím stojící zbudovat a k fojtství přirazit". Časem si fojt přistavil ještě pilu a valchu. Pila pracovala dál, i když už mlýn a valcha zanikly, a jedním z jejích pozdějších majitelů byl i hostinský Prexl, který si vedle postavil vilu. Pila, už ne vodní, pracuje u Bzového dodnes. Dlouhý mlýnský náhon se dá snadno najít.
Třetinova pila a Kubáňův mlýn a pila v Tísňavách
Chudší rod malokarlovských fojtů Třetinů vlastnil jen pilu, kterou bychom před 150 lety našli v Tísňavách blízko zvonice. Když na konci 19. století nad pilou stavěli školu, už se na pile neřezalo. Blízko stál panský mlýn a také pila. Našli bychom je na druhé straně Tísňavského potoka v místech mezi školou a konečnou zastávkou autobusu. Mlýn byl tak velký jako Tomkův, měl ale méně výhodnou polohu a tak se o něm na konci 19. století mluví již jako o zaniklém. Starý náhon ke mlýnu v Tísňavách je dosud patrný, vede mezi domy a podél řady ovocných stromů. V Podťatém stával ještě malý Šabršulův mlýn. Byl u něj i malý rybník, ale dnes už z něj uvidíme jen zbytek hráze uprostřed louky. Podobně zanikl Malinův mlýn s pilou v Miloňově, u kterého byl rybník také. O něco lépe na tom je Beckova pila, zvaná též Oravcova, později též Kalusová. Její budovu můžete vidět před Podťatým, vpravo od cesty nad hospodou U Draka. Říkalo se jí podle jejího majitele Leopolda Becka, který ji vlastnil na konci 19. století. Díky tomu, že pila byla zmodernizovaná, řezala déle než většina ostatních.
Valchářův mlýn
Kdybychom na konci 19. století jeli dál do Leskového, viděli bychom za rozcestím Podťaté vlevo za mostem přes Bečvu mlýn s pilou. Mlýn postavili už v roce 1754 a v Karlovicích byl druhý nejstarší. Říkalo se mu "horní panský" nebo podle pozdějšího majitele Valchářův mlýn. Poslední mlynář, Adolf Solanský, pocházel z rozsáhlého mlynářského rodu, kterému na Valašsku patřilo 9 mlýnů. Vzadu u Babské byl mlýn "Dorňácký" s pilou (i tady vede podél cesty starý náhon) a v Leskovém bychom kdysi našli další pily, v Pluskovci mlýn atd. atd. Další zaniklé mlýny, pily a jejich příběhy si už musíte hledat sami.