Obec Velké Karlovice
Obec
Velké
Karlovice

Lokalita Kasárna


Lokalita KasárnaLokalita Kasárna se nachází v pohoří Javorníků, na pomezí Moravy a Slovenska v nadmořské výšce 1000 m n.m. Středisko je dostupné z české strany osobním automobilem z Velkých Karlovic, údolím Podťaté ke státní hranici. Přejezd hranice není možný, parkování na silnici před hranicí, vzdálenost střediska 300 m. Další možnost spojení je autobusem ČSAD z Velkých Karlovic údolím Podťaté do osady Světlá, stanice Točna. Vzdálenost střediska od konečné stanice je asi 3,5 km. Ze slovenské strany vede místní komunikace až do lyžařského areálu. Silnice probíhá po trase Makov, Kopanice, Kasárna.


Spor o Javorníky, aneb causa stará 500 let

Javornická lokalita Kasárna a přilehlá oblast, kam tak rádi jezdíme na lyže a kde tak rádi trávíme příjemné chvíle, mají za sebou zajímavý historický vývoj. Tento článek je stručným popisem tohoto vývoje, který byl úzce svázán se skutečností, že oblast ležela a leží na hranicích dvou politických celků. V minulosti byla oblast, kde se dnes Kasárna nacházejí, a její širší okolí, místem územních sporů mezi Moravou a Uhrami.[1] Oblast sporů byla určena dvěma přírodní útvary, které se zde nacházejí, a mohly se sloužit jako orografická[2] hranice, a sice hřebenem Javorníků na JV a řekou Vsetínskou (Horní) Bečvou (dále Vsetínská Bečva) na SZ. Oba útvary procházejí takřka rovnoběžně a vymezují oblast širokou cca 6 km (mezi řekou a hřebenem) a dlouhou cca 20 km (zhruba mezi kótou Trojačka na východě a spojnicí vrchu Krkostena[3] a dnešní obce Halenkov na západě; tuto spojnici tvoří Provazný potok, levobřežní přítok Vsetínské Bečvy). Hřeben Javorníků prochází v této oblasti od Trojačky k jihu a jihozápadu přes Makovský průsmyk, vrch Oselná, sedlo Pindula (někdy označováno dle blízkého vrchu Lemešná taktéž Lemešná), vrch Hričovec, sedlo Butorky, vrchy Velký Javorník (Vel´ký Javorník), Ztracenec (Stratenec) a Malý Javorník a dále přes Stolečný vrch a vrch Kohútka na vrch Krkostena. Vsetínská Bečva pramení pod Trojačkou a pokračuje přes dnešní Velké Karlovice, Karolinku, Nový Hrozenkov, Halenkov a další obce do Vsetína.

Spory v uvedené oblasti začínají v 1. pol. 16. stol., kdy tento prostor, víceméně zalesněný a málo zalidněný, začal být předmětem zájmů (pastevectví, lov apod.) jak z moravské, tak z uherské strany. Celé území spadá hydrologicky ke Vsetínské Bečvě a v době počátku sporů náleželo k Moravě.[4] Na území však v té době vztáhla své nároky uherská vrchnost (rod Podmanických) a prosazovala je značně nevybíravými, násilnými prostředky. R. 1535 byl již spor tak vyhrocený, že se jím museli zabývat moravští stavové a dokonce i panovník. Bylo požadováno vytvoření komise k rozhodnutí sporu, k tomu však nedošlo. Přes císařské zákazy (a přes slib uherské vrchnosti, r. 1549, že se bude v sporné lokalitě chovat pokojně) pokračovala z uherské strany násilná aktivita, vč. zajímání moravského dobytka; uherští páni si v té době, tj. kol. r. 1549, přisvojovali sporné území až do polovice toky Vsetínské Bečvy (tj. v podstatě území vymezené v předchozím odstavci).

V říjnu r. 1549 císař slíbil, že na 5.5.1550 svolá komisi, která bude mít za úkol spor urovnat. Do svolání komise císař povolil oběma sporným stranám ”právo společné pastvy na sporných gruntech, ale zakázal jim až do rozhodnutí rozepře úžívati sporných lesů a provozovati myslivost v Bečvě a jiných sporných potocích.”[5] Podmaničtí měli vrátit Moravanům odňatý dobytek a naopak Moravané měli za úkol vrátit dobytek, který odňali jako odvetu uherské straně. Podmaničtí neuposlechli, komise nebyla svolána a spory pokračovaly i nadále. Z uherské strany pokračovaly přepady sporných hospodářství, zajímání obyvatel i dobytka a vypalování moravských obydlí vystavěných ve sporné oblasti. R. 1584 byla Uhry vypálena jedna moravská obec, pravděpodobně Hovězí, a útok si vyžádal mnoho lidských obětí.

K jednání o sporném území došlo pak r. 1590. Předběžná jednání příslušné komise byla zahájena v srpnu ve Valašských Kloboukách; jednalo se i o přísaze svědků, kteří měli o hranici svědčit (k dohodě nedošlo, z uherské strany byla vznesena námitka, že to odporuje uherskému právu). Poté pokračovalo v témže roce jednání komise ohledáním přímo ve sporném terénu i za účasti moravských a uherských ”terénních” svědků. ”Moravských svědků bylo 109, uherská strana nemohla postavit tolik svědků, neboť je neměla. Moravští svědkové tvrdili přísežně, že moravská hranice šla od starodávna tam, jak ji komisi ukázalo moravské vedení: od Tisového vrchem Javorníka přes prameny potoků Břežité, Vranice, Stanovnice, Pluskovce, Lopušné k vrchu Lemešné a k pramenům Bečvy k Trojačce[6]. Uherští svědci vypovídají naproti tomu, že hranice jejich panství jde od pramene potoka Břežité[7] dolů k Bečvě a podle ní vzhůru až k Trojačce - že jim náleží celý územní pás mezi Bečvou a Javorníky. V září téhož roku se komise rozešla se slibem, že věc předloží císaři k rozhodnutí. Uhři svůj postoj k celému řešení komise zdůraznili tím, že Valachům u potoka Pluskovce ukradli 13 kusů dobytka.... Nová komise byla svolána na rok 1591 do rakouského Hainburku, ale nesešla se”.[8] R. 1610 se stal majitelem vsetínského panství Albrecht z Valdštejna a spory utichly, nicméně nebyly zapomenuty. 15. 4. 1664 došlo mezi rodem Illesházů (ovládali Vsetín - pocházeli z Uher, právě proto byli patrně svolní k dohodě) a E. Balassou (ovládal panství Považskou Bystrici) k soukromé úmluvě o kompromisním rozdělení sporného území a sice tak, že ”nová hranice obou panství šla od vrchu Stolečného[9] dolů středem Vranské Kyčery přes Stanovničku ke Stanovnici a Kyčeře a dále přes Grůň do údolí Pluskovce a podél něho k Bečvě. Ve skutečnosti ani tato smlouva nebyla dodržována, neboť již r. 1699 protestovali proti ní trenčínští stavové na základě stížnosti bystrického panství”[10]; hraniční spory tak pokračovaly.

Ve 20. a 30. letech 18. stol. se spory opět zostřily a opět vedly k obětem na životech. ”A tak již r. 1723 se dovídáme o prudkém vpádu uherských poddaných ze vsí Marikové a Šťavníku[11], kteří ... vpadli do V. Karlovic, pobili mnoho osadníků a způsobili ... škody. ... koncem května 1724 vyloupili Marikovští a Šťavničtí v počtu několika set osob čtyři karlovské salaše a koncem července téhož roku vyloupili další salaš a odvedli s sebou 250 kusů dobytka....10. srpna 1725 přepadli na Chotárni na Vel. Javorníku ... pasoucí se dobytek Karlovjanů, den na to vypálili dům v údolí Stanovnice v Novém Hrozenkově a odvedli 380 ovcí.”[12] Vedle těchto půtek došlo i k dalším střetům. Stížnosti vrchnosti panovníkovi a snahy o smírné řešení nevedly k ničemu a přepady z uherské strany pokračovaly a vzhledem k nečinnosti moravské vrchnosti následovaly odvetné akce (zajímání dobytka apod.) i ze strany moravských usedlíků. Moravská vrchnost dokonce nechala účastníky těchto moravských protiakcí potrestat, aby ukázala dobrou vůli, ale k ničemu to nevedlo: z moravské strany musel být na příkaz moravské vrchnosti vrácen veškerý odňatý dobytek, naopak podobné žádosti na uherskou stranu byly ”důsledně odmítány pod záminkou, že tu jde jen o obranu uherských hranic”[13] a uherské násilné akce proto neustaly (konali je uherští poddaní na popud své vrchnosti). Útoky měly za úkol podat důkaz o spornosti území, tj. dát najevo, že území může být, resp. je, uherské.

V r. 1732 opět ve sporném území prováděla ohledání hraniční komise. Uherská strana ji informovala mj. o škodách, které jí měly být způsobeny z moravské strany. 1.7.1733 došlo v oblasti k jednomu z nejtěžších útoků z uherské strany (účastnilo se ho cca 1000 útočníků); útok směřoval proti Velkým Karlovicím. Útok ”bezohledností a krutostí předčil všechny dosavadní. Jak bylo zřejmo z pozdějšího výslechu zajatých útočníků, šlo o předem připravený a vrchností organisovaný přepad. Poddaní z několika pohraničních uherských vsí obdrželi od vrchnosti rozkaz, že pod trestem musí se muži z každé chalupy zúčastniti násilné akce, a k podnícení jejich bojovnosti bylo jim ...již předem dovoleno loupiti.”[14] Karlovští se bránili, na pomoc jim přišli i ostatní místní obyvatelé z okolních kopců a útok se podařilo odrazit. Výsledkem boje bylo 13 mrtvých (6 místních a 7 útočníků), ztýrané místní obyvatelstvo a vypleněné příbytky. Až tento útok dal silný podnět zemské administrativě k činnosti, jíž byla žádost císaře o zakročení, potrestání viníků a svolání komise k vyřešení hraničního sporu. ”Ale i tentokráte objevily se nedostatky zeměpanské administrativy ve velmi smutném světle. Výsledkem veškeré zdlouhavé korespondence mezi panstvím, krajským úřadem, Brnem, Vídní a uherskou kanceláří bylo jen to, že si uherská kancelář pospíšila předložiti císaři zkreslenou, jednostrannou a tendenční stížnost na Moravany....Teprve počátkem měsíce října 1733 došel od uherské kanceláře souhlas s vyšetřením ...události. I císař Karel VI. nařídil, aby se chystaná hraniční komise zabývala také tímto případem.”[15]

Uherská vrchnost si ještě před sestavením komise připravovala půdu a předložila stížnost proti moravské straně, že činí vpády do uherského území za Velkým Javorníkem. Uherská strana dosáhla toho, že se ”při komisi skutečně nejednalo o červencovém karlovském případě, ale že se komise spokojila jen uvažováním o sporných hranicích mezi Javorníky a Bečvou.”[16] I po karlovickém přepadu pokračovaly menší excesy z uherské strany. Od 17. srpna 1734 začalo ve sporném terénu jednání moravsko-uherské hraniční komise. ”Když se úvodní pokus o smír setkal s nezdarem, přikročili komisaři k výslechu 31 uherských svědků, kteří jako obvykle vypovídali ve smyslu předložených jim uherských otázek. Rožnovské panství nebylo ke sporu řádně připraveno a mělo jen velmi málo svědků a to ještě špatně informovaných. Moravští komisaři velmi dobře vystihli tuto nepřipravenost Rožnova a aby zabránili neúspěchu Moravanů, vyslechli moravské svědky jen soukromě a usilovali znovu o smír mezi stranami, ovšem že o smír velmi pochybný, což se jim skutečně podařilo. Všechny dřívější vpády a útoky měly být tímto zlikvidovány.”[17]

Smírné narovnání bylo uzavřeno 31. srpna 1734. Šlo o kompromis mezi uherskými a moravskými požadavky, moravská strana ustoupila, aby byl v oblasti zachován klid. Takto byla svedena část hranice na Javorníkách pod hřebem, drtivá většina sporného území však zůstala moravské straně. Ztráta moravské strany činila oproti hranici vedené po hřebeni cca 600 ha. Nová hranice měla (a má i dnes) délku cca 9 km, z vetší části je geometrickou, tj. stanovenou víceméně s ”pravítkem v ruce”, jen několikrát více či méně mění svůj směr. Oddělené území, opřené na jižní straně o javornický hřeben, má dvě části, západní, dlouhou cca 6 km a širokou cca 0,5 km, a východní, dlouhou cca 3 km a širokou cca 1,5 km. Na rozhraní obou částí, uvnitř od Moravy oddělené oblasti, na sz. svahu Velkého Javorníku, se dnes nachází osada Kasárna, o rozloze cca 50 ha, která se táhne po celé šíři oddělené oblasti, tj. mezi její západní hranicí až k hřebeni.

V r. 1734 nově stanovená hranice, která se dostala i do dnešních katastrů, opouští hřeben (následuje popis ve směru od SV na JZ) v sedle Pindula, dnes hlavní hraniční znak (dále HZ) č. 8 ve III. hraničním úseku státní hranice ČR a SR (cca 5 km jižně od Trojačky[18]) a pokračuje suchým úsekem k západojihozápadu, k pramenům potoka Kolesňarky[19], cca 700 m sleduje tento tok, poté ho opouští (počínaje dnes mezilehlým HZ č. 8/20) a pokračuje na JZ prakticky beze změny přes dnešní hlavní HZ č. 12[20] (nad ním již začíná osada Kasárna, která končí nad cca hlavním HZ č. 13[21]) k dnešnímu mezilehlému HZ č. 12/1[22]. Na tomto naposled zmíněném HZ hranice mění směr opět na západojihozápadní. Dále vede stále v podstatě stejným směrem, jen s několika drobnými odchylkami od zjz. směru. Mezi dnešními mezilehlými HZ č. 12/2 a 12/3 protíná hranice silnici od V. Karlovic na Kasárna. Zjz. směr má hranice až k dnešnímu hlavnímu HZ č. 20 pod vrcholem Malého Javorníku, kde se otáčí na jih a po 0,5 km dosahuje vrcholu Malého Javorníku (dnešní hlavní HZ č. 21) a zde končí i nová hranice z r. 1734. Dále pokračuje původní uhersko-moravská hranice (a dnes státní hranice ČR a SR) již po hřebeni na Stolečný vrch, Kohútku a Krkostenu.

V celém svém průběhu hranice z r. 1734 příčně protíná řadu potoků stékajících z hřebene a má tak na zemi výškově značně členitý průběh, tím jak klesá či stoupá přes hluboká koryta potoků. Zčásti probíhá zalesněným terénem. Dodnes je hranice v některých úsecích lemována mohutnými stromy, které nebyly káceny a tím, že zmohutněly, se současně staly kvalitním vyznačením bezprostředního okolí blízké hraniční linie. Hranice probíhá ve své východní části úbočím pod vrcholem Hričovce, ve své západní části úbočím pod vrcholem Velkého Javorníku a Ztracence. Vzhledem k její velké výškové členitosti a zalesnění se tato hranice na rozdíl od situace, kdyby probíhala po hřebeni, podstatně složitěji stráží.

Hranice stanovená v r. 1734 byla poté hraniční komisí označena ”na uherské i moravské straně třiceti čtyřmi hraničními kopicemi země[23], do nichž bylo podle zvyku vloženo uhlí, kamení a škvára. Hranice byla zakreslena do mapy. Obě sporné strany se zavázaly, že vysekají podél celé této hranice les aspoň v šíři čtyř sáhů, a že budou každoročně v den 1. června obnovovati každá na své straně hraniční kopice bez nebezpečí přepadení druhé strany. Obě strany se dále zavázaly, že budou užívati pro příště jen území za svou hranicí, kterou nepřekročí. Tato úmluva byla v zásadě schválena císařem 27. ledna 1735 a definitivně teprve 27. ledna roku 1738, kdy byla relace moravských komisařů spolu s mapami smluvené hranice hotova.”[24]

I přes uvedené smírné narovnání r. 1734 ještě došlo k jednomu hraničnímu incidentu, kdy Marikovští přepadli jednoho osadníka z Karlovic kvůli dluhu. Hrozili mu odnětím dobytka; když dotyčný prosil, ať mu dobytek ponechají, že dluh zaplatí, zastřelili ho, těžce zranili jeho syna a odvedli jim dobytek. Na stížnost moravské vrchnosti i uherská vrchnost uznala provinění svých poddaných a celý spor nakonec řešila ”samotná císařovna Marie Terezie, která nařídila přísné potrestání viníků, ale s konečnou platností rozhodla teprve uherská kancelář, která prohlásila, že tu šlo jen o obranu s uherské strany a viníci byli osvobozeni.”[25] I hraniční spory pokračovaly po r. 1734. Ještě r. 1844 si uherská strana nárokovala celé sporné území; jednání o hranici však skončilo bez provedení změn a byl zachován status quo z r. 1734, který platí (původně mezi administrativním jednotkami ČSR – tj. Moravou a Slovenskem, později mezi ČR a SR) až do dnešní doby (nepočítaje v to období tzv. Protektorátu Čechy a Morava a tzv. Slovenského štátu).

Nyní se vraťme k otázce samotných Kasáren, které, jak již bylo uvedeno, leží v území, odděleném r. 1734 od Moravy. V minulosti zde bylo strážní středisko pro ochranu hranic mezi Moravou a Uhrami. Název ”Kasárna” souvisí s tím, že zde byla v r. 1833 vybudována kasárna pro vojáky, kteří v době epidemie cholery v Uhrách střežili hranice, aby se nákaza nerozšířila na Moravu. Po r. 1918 zůstala Kasárna a s nimi celá r. 1734 oddělená oblast Slovensku. Zdejší louky byly místním obyvatelstvem používány k pasení dobytka. Za I. republiky byly zdejší terény využívány i ke sjezdovému lyžování.

Za II. světové války zde došlo ke změně průběhu hranice mezi Moravou a Slovenskem v souvislosti s vytyčováním hranice mezi tzv. Protektorátem Čechy a Morava (dále PČM) a tzv. Slovenským štátem (dále SŠ). Touto změnou bylo celé území, připojené r. 1734 k Uhrám, přičleněno k PČM. Vzhledem k tomu, že provedená hraniční změna byla učiněna v době čsl. nesvobody způsobené v důsledku tzv. Mnichovské dohody a dalších neplatných aktů, je tato změna považována za neplatnou, což znamená, že na ni hledíme, jakoby k ní nedošlo, tj. Slovensko nebylo o území, které získalo (v rámci Uher) v r. 1734, za II. světové války připraveno.

Po II. světové válce byla na Kasárnách obnovena lyžařská aktivita, byla zde vybudována i řada klubových a soukromých chat pro lyžaře a vleky. Až do r. 1992 zde vyvíjely stavební a sportovní činnost, byť na slovenském území, spíše jen osoby z moravské strany (zejména ze Zlína a Vsetína), které tak byly vesměs vlastníky zdejších nemovitostí; i přístupová cesta (pro automobily) sem vedla jen z moravské strany. Po rozpadu ČSFR se Kasárna a celé území získané Slovenskem v r. 1734 staly součástí nezávislé SR, jejíž hranici s ČR rozhraničovala Společná česko-slovenská rozhraničovací komise (dále ČSRK), vzniklá dle tzv. Generelní smlouvy (Smlouva mezi ČR a SR o generálním vymezení společných státních hranic podepsaná 29.10.1992 v Praze, pro ČR publikována pod č. 229/1993 Sb.).

Součástí jednání ČSRK byla i lokalita Kasárna, s tím, že by mohla být převedena za územní náhradu do ČR. Mohlo být takto převedeno celé území oddělené od Moravy r. 1734 (tj. cca 600 ha), nebo jen jeho část, vlastní lokalita Kasárna (areál se sjezdovkami, chatami a vleky – tj. cca 50 ha). Pro první variantu by svědčila mj. skutečnost, že hranice procházející úbočím javornického hřebene zčásti zalesněným a členitým terénem se hůře stráží, než hranice na hřebeni. Pro druhou variantu (ale stejně tak i pro první) svědčila skutečnost, že v lokalitě Kasárna vykonávaly prakticky veškerou činnost jen subjekty z moravské strany, vlastnící zde nemovitosti. Cesta pro automobily, jak již bylo uvedeno, sem vedla jen z moravské strany. Přestože již od počátku roku 1993 česká delegace v ČSRK navrhovala přeložení státní hranice na hřeben a přičlenění Kasáren k ČR (mj. i v zájmu vlastníků nemovitostí z ČR) a přestože se v této záležitosti angažovala nejen česká delegace v ČSRK, ale i Ministerstvo vnitra ČR a vláda ČR, slovenská strana tento návrh neakceptovala. V důsledku toho byla hranice mezi ČR a SR vyznačena tak, jak probíhala mezi ČR a SR v době čsl. federace, tj. pod hřebenem Javorníků, a osada Kasárna tak zůstala ve SR (patří pod katastr obce Makov). Hraniční znaky, postavené na hřebeni mezi sedlem Pindula a Malým Javorníkem za II. světové války mezi PČM a SŠ, jsou i dnes, kdy již neslouží k vyznačení hranice, v terénu z velké části zachovány.

K podpoře toho, aby území zůstalo součástí SR, postavila slovenská strana po rozpadu federace novou cestu pro automobily, vedoucí plně po slovenském území, a sice z Makova přes osadu Kopanice do sedla Pindula, kde vchází do území odděleného od Moravy r. 1734 a přes ně vede (poměrně členitým terénem) až na Kasárna. Moravští vlastníci nemovitostí si mohli ponechat i po r. 1992 své vlastnické právo ke svým nemovitostem na slovenském území a byl jim i umožněn, na základě povolení vydaného slovenskými orgány, přístup k jejich nemovitostem automobily po cestě z moravské strany. Současně bylo dohodou ČR a SR občanům obou těchto států, mají-li u sebe doklad totožnosti, umožněno pěšky překračovat hranici v kterémkoliv jejím místě.

Moravští vlastníci mohou své vlastnictví stále využívat. Přesto však po vzniku dvou nezávislých států v této oblasti stále přetrvává řada problémů, jejichž řešení je stále aktuální a ovlivní i další působení moravských subjektů v oblasti.

                                                                                                                                                        autor: Jarda Sovinský


[1] Průběh sporu a jeho řešení jsou ilustrativně rozebrány v článku: A. Šrott, Spory o Javorníky, Dolina Urgatina, vlastivědný časopis horního Vsacka, roč. 1947, č. I (str. 8-10), II (str. 31-33) a III (str. 104-105). Tento článek (včetně souvisejícího dodatku od A. Daňka) se stal základem pro popis sporu a jeho řešení v této práci. Jako dolina Urgatina (či Urgantina) byla označována oblast dnešních V. Karlovic (založeny r. 1714, jako sídlo portášů, strážců zemských hranic) v povodí Vsetínské (Horní) Bečvy, sevřené ze severu hřebenem Vsetínských vrchů a z jihu hřebenem Javorníků. V. Karlovice byly častým terčem nájezdů z Uher, největší nájezd si r. 1733 vyžádal 13 mrtvých.
[2] Tj. hranice vedená po přírodních útvarech (po hřebeni, středem řeky apod.).
[3] Na Krkostene se hranice ze svého směru západojihozápadního mění prudce na jižní a klesá do Papajského sedla a více a více se vzdaluje od Vsetínské Bečvy.
[4] Hranice se do té doby ustálila na hřebeni Javorníků. Poddaní sousedních uherských panství nicméně používali luk a pastvin nejen na hřbetě Javorníků, ale i hluboko na svazích ke Vsetínské Bečvě. Z titulu používání pastvin pod hřebenem na moravské straně poddanými panství povážskobystrického odvozovali majitelé tohoto panství (Podmaničtí) nárok na území až ke Vsetínské Bečvě. Žádali uherského krále Ludvíka o přeložení zemské hranice na Vsetínskou Bečvu, čemuž r. 1522 Ludvík vyhověl, avšak věděl, že nejedná po právu; proto ani nepožádal moravský zemský sněm o svolení ke změně hranic, ani moravským pánům neoznámil, že změnil hranici na újmu Moravy. Aby Podmaničtí dokázali, že jim sporné území náleží dle listin krále Ludvíka, vtrhli na toto území a tak začaly loupežné nájezdy z uherské strany na moravskou stranu. Moravští páni na stížnost místní moravské vrchnosti vyslali do oblasti r. 1523 a poté r. 1525 zemskou komisi, která měla vytýčit přesné hranice. Obou jednání se zúčastnili i uherští zástupci. Oboustranné ujednání obou stran, že hranice vede hřebenem Javorníků, však nebylo z uherské strany respektováno, a to ani po pozdější dohodě komise moravské a uherské r. 1590, kdy svědkové prokázali, že uherské požadavky nemají právního podkladu, že jen dočasně bylo kdysi rožnovským a vsetínským panstvím povoleno přilehlým uherským vesnicím pást a sušit seno na Javorníkách. Tímto byl popřen výklad uherské strany, že hranice jde po Provazném potoce a Vsetínské Bečvě.
[5] A. Šrott, cit. dílo str. 8.
[6] Tj. svědci uvedli, že hranice jde po hřebeni Javorníků.
[7] Potok stékající z hřebene na moravskou stranu cca 2 km východně od Provazného potoka.
[8] A. Šrott, cit. dílo str. 9.
[9] Vrch leží cca 4 km východně od Krkosteny.
[10] Viz A. Šrott, cit. dílo str. 10.
[11] Obě osady leží na dnešní slovenské straně hřebene.
[12] Viz A. Šrott, cit. dílo str. 32. [13] Viz A. Šrott, cit. dílo str. 32. [14] Viz A. Šrott, cit. dílo str. 103.
[15] Viz A. Šrott, cit. dílo str. 103 a 104.
[16] Viz A. Šrott, cit. dílo str. 104.
[17] Viz A. Šrott, cit. dílo str. 104.
[18] Na Trojačce začíná třetí hraniční úsek státní hranice ČR a SR základním HZ č. III/1.
[19] Tento potok se postupně směšuje s dalšími potoky a vytváří tok, který protéká údolím Podťaté a ústí do vsetínské Bečvy, cca 2 km východně od nádraží ve V. Karlovicích.
[20] Hlavní HZ č. 12 leží po levé straně lesní cesty vedoucí k chatě LKJ od místa, kde silnice od V. Karlovic překračuje st. hranici.
[21] Hlavní HZ č. 13 leží pod silnicí vedoucí od V. Karlovic, pod její zatáčkou u chaty Bačkárka.
[22] Mezilehlý HZ č. 12/1 se nachází v lese pod chatou LKJ.
[23] I dnes lze na hranici z r. 1734 nalézt staré hraniční znaky (nižší opracované hranoly), které byly i po r. 1993 (v souvislosti s vyznačováním státní hranice ČR a SR) ponechány na místě, dnes již však k vyznačení státní hranice ČR a SR nejsou používány.
[24] Viz A. Šrott, cit dílo str. 104 a 105.
[25] Viz A. Šrott, cit. dílo str. 105.

Mobilní aplikace

Sledujte informace z našeho webu v mobilní aplikaci – V OBRAZE.
Volně ke stažení:

Valašsko Horní Vsacko

Valašsko Horní Vsacko

Valašsko Beskydy Card

Valašsko Beskydy Card

Kalendář akcí

Po Út St Čt So Ne
26
3
27
3
28
3
29
3
1
3
2
3
3
3
4
3
5
3
6
3
7
3
8
3
9
3
10
3
11
3
12
3
13
3
14
3
15
4
16
3
17
2
18
2
19
2
20
2
21
2
22
3
23
2
24
2
25
2
26
2
27
2
28
2
29
2
30
2
31
3

VHV a MASVHV


Valašsko Horní Vsacko


MAS VHV

 

Fotogalerie

Náhodný výběr z galerie

ZŠ Velké Karlovice

 

Základní škola Velké Karlovice

ZŠ VELKÉ Karlovice

MŠ Velké Karlovice

 

Mateřská škola Velké Karlovice

MŠ Velké Karlovice